Tak už ji máme zase tady…. Z ničeho nic se vynořila, jak říká klasik, „malá hnědá, tváři divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé“ a jde z ní opět strach. Corona jméno mé, řekla a pohltila úzkostí všechny, na které dosáhla. Evropa se noří do temného hábitu novodobého moru, viru, který se nechce jen tak vzdát.

Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak napíšu blogový příspěvek o Coroně….. Vzhledem k tomu, že se hesla „Corona“ skloňovala téměř všude, jsem tuto svoji myšlenku uložila k ledu a čekala na dobu, kdy mě toto téma opět přijde zajímavé a neotřelé. Ta doba právě nastala.

V tomto podzimním období prožívám každoročně zajímavý úkaz. Jednou nohou jsem ještě v teplém moři a ruka si už podává pozdrav s Vánočními svátky. Je to jako skok z léta přímo do zimy. Dopřávám si totiž každoroční týden naprostého lenošení.

Mohlo by se zdát, že bude řeč o socialistickém plánování hospodářství ;-). Slovo pětiletka je s ním totiž neodmyslitelně spojeno. Ale nebude :-)

Nějakou dobu jsem neměla ani minutu čas na nějaké to „své psaní“…. Ne, že by se toho dělo právě málo ;-). Právě naopak, události mého, lépe řečeno našeho rodinného života nabraly obrátky. Mimo to mohu prohlásit, že už do pekla nemusím, protože jsem v něm na pár hodin byla. Ale na druhou stranu se mě dotklo i nebe. Tak všechno popořádku.

Letošní rok je ve znamení mnohých změn. Sleduji nejen u sebe a v blízkém okolí posuny, které dozrávaly až k bodu zlomu. A tím je nejspíš právě rok 2019.

Druhou květnovou neděli slavíme Den matek. Tento znovuobjevený svátek se docela dobře v naší nové historii ujal a je mi mnohem milejší, než komunisty zprofanovaný Den žen. V tyto dny jsem si znovu připomenula můj starý fejeton, prozatím uschovaný „v šuplíku“ s názvem „proč bychom si neměly podrážet nohy (aneb nebuďme mrchy)“.

Kdo by to byl řekl, že už tu máme Velikonoce… Sotva jsme se otřepali z vánočního běsnění, tak tu máme další svátek. Mám dojem, že dnešní svátky jsou synonymem konzumní horečky. Jedni horentně nakupují, aby se jejich sváteční stoly prohýbaly pod tíhou napečených mazanců, obarvených vajíček a vůbec vajíček na všechny způsoby a bohužel (a nemohu si to, promiňte, odpustit) i pečených mláďátek :(

Nedávno jsem četla příspěvek velmi známé blogerky, která je úspěšná v kulinářské oblasti a které si mimochodem opravdu vážím za její bezesporu úspěšný životní příběh. Poslední dobou se její příspěvky hemží veganskými či vegetariánskými recepty. Což to je velmi dobře, že i do našeho malého rybníčku vstoupil světový trend.

Poslední dobou se bavím při pročítání facebookových diskuzí o čemkoliv. Už dávno vím, že s lidmi jiného názoru je diskuze téměř nemožná. Vyjádřila bych to ještě peprněji, ale budu, jak se říká, „nad věcí“. Kromě drsných výměn názorů znepřátelených politických táborů je velmi zajímavá diskuze neveganů s vegany, a to zejména ve veganských skupinách.

Tak, a máme po vánocích… Je to taková nostalgie s příchutí hořkosti, že už nás nic příjemného dlouho nečeká. Přitom je začátek roku vždy spojen s něčím novým, čistým, jak padlý sníh. Jsou to naše předsevzetí a očekávání, ať už vyřčená nebo ne. A vždy, když něco začíná, je to zajímavé a vzrušující. Jaký bude nový rok? Splní se mi vše, co si přeji? Dokážu to či ono? Ať už tak nebo onak, přichází nová energie, kterou bychom neměli promrhat jen proto, že se necháme držet v zajetí minulých dnů.

Nedá mi to, abych nenapsala jeden vánoční příspěvek do našeho MyRaw blogu… Rok od roku se před Vánoci rozvolňuji a měním zaběhlé koleje. Ne proto, abych nemusela obdarovávat své blízké, anebo měla méně starostí s přípravami. Došlo mi, že Vánoce v současnosti jsou opravdu jen svátky konzumu.

S dnešním sněžením jsem si naplno uvědomila, jakými mílovými kroky se blíží Vánoce. Někým velmi očekávané, jiný se hroutí při představě starostí a povinností, které musí před svátky zdolat. Já osobně patřím bohužel k té druhé skupině. Proto si dovolím v nastávajícím předvánočním shonu, kdy se všichni nabádáme ke klidu a pokoji, zamyslet se nad pomíjivostí okamžiku.

Mám na srdci tři věci, o které bych se chtěla s vámi tímto prostřednictvím podělit. A nebudou to věci, kde si koupit stylové pero, diář nebo třeba mašli do hlavy ;-). Myslím, že svůj prostor a čas chci využít tím nejefektivnějším způsobem, který znám.

Snad každý mi dá za pravdu, že čas letí jako blázen. Už jsou to celé čtyři roky, co jsme otevřeli kavárnu MyRaw Café v Praze a více jak jeden rok MyRaw Food Bar v Brně. Byly to neuvěřitelné roky nabité novými setkáními a zkušenostmi. Byl to čas plný změn všech dosavadních stereotypů, čas stmelování s rodinou, čas poznávání nových přátel a kolegů.

Tak to ale vůbec není. Nuda v Brně je jen zdánlivá. Během léta je sice město klidné (oproti Praze například), ale zdání opravdu klame. Od té doby, co jsme otevřeli MyRaw Bistro, nyní MyRaw Bar v Tržnici na Zelňáku, se při návštěvách Brna vůbec nenudím.

Asi nejsem jediná, kdo si myslí, že žijeme v podivném světě. Obdivujeme se lidem, kteří dokázali často pouze to, že se dobře narodili; lidem, kteří nás umějí pobavit a lidem, kteří vynikají více zevnějškem, než svým obsahem. Žijeme ve společnosti, která se obdivuje nezkušenému, ale krásnému mládí, stáří a prožitý život bývá pro nás nicotné a nechtěné. Žijeme ve světě, kde bílé je černé a černé zase bílé. Vedou nás lidé, kteří podvádějí a lžou, namísto čestných Mirků Dušínů (kde se k čertu oni Dušínové schovávají?).

Toť otázka. Záleží, jak moc nám na čem záleží. Z mé zkušenosti je veganství naprostý základ zdravého životního stylu. K tomu samozřejmě musí jít ruku v ruce i pohyb a optimistický pohled na svět (jinak to dnes asi opravdu nepůjde).

NE! odpovídám vždy poměrně nahlas a důrazně. Je řeč o nákupech všeho druhu, kde docela pokrokově přestali poskytovat igelitové tašky zdarma. Ano, je to úžasný krok vpřed, oproti předchozím létům, kdy se nám tašky a pytlíky z plastu vršily v domácnostech, létaly po ulicích a zachytávaly se v korunách stromů, které pak působily jako dost nepovedené vánoční stromy.

Nebojte se, nebudu psát parafrázi na Nerudovu povídku „Kam s ním?“ Podobná řečnická otázka se mi nicméně velmi hodí k tématu. Znáte to, už nějaký ten pátek se snažíte o zdravý životní styl, nejdříve přestanete jíst maso, pak ryby a nakonec vypustíte vajíčka a mléko. Žijete konečně podle vašich představ a máte pocit, že jste právě zachránila nejen planetu Zemi, ale celou Sluneční soustavu.

Titulek možná vyzývá k představě, že jsem feministkou první třídy vyzbrojena až po zuby a odhodlána svrhnout tolik diskutovanou převahu mužů. Ne, to není to správné pochopení úvodní řečnické otázky….

Tak si říkám, a to už hezkých pár let, že je něco špatně. Na sociálních sítích se to hemží dokonalými těly, vyladěnými jídelníčky a předokonalými způsoby života. Každý, kdo se v současnosti pohybuje na poli facebooku, instagramu nebo twitteru je nasycen informacemi, jak dosáhnout vypracovaného těla, zhubnout, zkrásnět, nezestárnout a líbit se naprosto všem

Prázdniny a dovolené jsou v plném proudu. Je to krásný čas hřejivého sluníčka, výletů na kole nebo na čemkoliv a kamkoliv. Někteří preferují dálky s průzračným mořem, jiní zase domácí pohodu chalup uprostřed lesů a hájů. Těšíme se na každý den, ať už jdeme s košíkem na houby nebo dobýt na jachtě Atlantik.

Milí přátelé, vítejte na našem blogu. Dlouho jsem o psaní uvažovala, ale vzhledem k náplni mého života, nenašla jsem nikdy dost času, odvahy nebo čehokoliv k prvnímu kroku…