Tento refrén písničky mi zní v uších celé dny. Ano, všechno jednou skončí, stejně tak, jako začalo. Zejména se to týká problémů, které se na nás nalepí jako smůla, a ne, a ne se jich zbavit. Jenže vše má svůj čas a svoji "mez".
Zní to jako pohádka Ale nakonec je to tak. Pokud se přenesete přes všechny nástrahy a přeskočíte všechny překážky, je všechno, jak má být. Jde jenom o to, neztratit sportovního ducha a nepodlehnout před zdánlivě nepřekonatelnou hradbou.
Co tedy ze srdce nemám ráda, jsou jakékoliv šarvátky, boje či bojůvky a všechno, co jenom trochu zavání násilím. Také jak by ne, když už moje křestní jméno slaví "mír". Jenže to asi není tak docela možné, proplout životem bez ztráty kytičky. Tím myslím, nenechat se vtáhnout do jakéhokoliv klání. Ať už jde o důležité, velmi důležité nebo banální...
Jsou to již neuvěřitelné čtyři roky od mého blogu s názvem "Změna je život". Hledala jsem příhodnější název pro nový a promiňte, nemohu si pomoct. Můj nový příspěvek zkrátka musí nést stejný název, protože teď je to opravdu o "velké změně". Po osmi letech od otevření naší kavárny MyRaw Café v Dlouhé ulici a po sedmi letech od otevření výrobny...
Nějakou dobu jsem neměla čas na cokoliv jiného kromě pracovních povinností. Nebyl čas přemýšlet, natož utřídit myšlenky a něco psát. A konečně, zcela nečekaně nastala doba, kdy jsem se ocitla odstřihnutá od běžného provozu a každodenního chaosu.
Toť lidová moudrost. Neradi jsme toto slýchávali za komunistické diktatury, neboť právě tuto větu použili a obrátili proti vlastním lidem. Jenže doba se změnila a zahladila jakž takž bolavé rány z doby minulého století. Máme tu novou generaci. Každá doba nese své; radosti i starosti. A nové boje. Už ne tolik za svobodu pohlaví, ale práva všech...
Ani jsme se nenadáli a máme po Vánocích. Takový ten smutný zimní čas, kdy všechno krásné za námi a jaro v nedohlednu. A navíc období, kdy nevíte, co ještě shůry přijde za "strašidlo". Tím myslím, čím nás ještě budou strašit, omezovat a snažit se utlumit v našem životě. Přiznám se, i mě dohnala ta ponurá nálada, kdy světlo na konci...
Nedá mi to, abych nesedla ke klávesnici a nenapsala blogový příspěvek k dnešnímu dni. A je právě potřeba, aby byl zveřejněn v tento svátečný den. V den boje za svobodu. Tu moji, vaši, naši.
O čempak je řeč? Kdepak, o žádném materiálním požitku opravdu ne. Na to už jsem dospěla natolik, abych svůj život nepoměřovala výši konta nebo majetkových statků. Možná ten, kdo v životě vidí jen honbu za ziskem, nepochopí, proč vlastně žije. Přesně to vyjádří lidové moudro: rubáš nemá kapsy aneb rakev nemá šuplíky.
Už nevím, kdo mi to řekl. Ale o tom místě, kde nyní jsem, se říká, že je to místo, které vyhledávají lidé, co mají rádi život. A něco na tom určitě bude. Rozhodně je tu neobyčejně stabilní podnebí a přírodní krásy všude kolem. Květy kvetou, oceán šplouchá a slunce hřeje každý den. Až si říkám, že je to až...
