Den matek

Druhou květnovou neděli slavíme Den matek. Tento znovuobjevený svátek se docela dobře v naší nové historii ujal a je mi mnohem milejší, než komunisty zprofanovaný Den žen. V tyto dny jsem si znovu připomenula můj starý fejeton, prozatím uschovaný "v šuplíku" s názvem "proč bychom si neměly podrážet nohy (aneb nebuďme mrchy)". 

Tyto řádky jsem sepsala někdy před více než deseti lety a zdá se mi stále aktuální. K jeho znovuobjevení mi napomohla smutná událost v sousedství, kdy zemřel soused, ve svých nedožitých 80-ti letech. To by nebylo ničím zvláštní, nebýt okolnosti, že svoji choť, naši sousedku, opustil před patnácti lety kvůli mladší partnerce.

"Proč bychom si neměly podrážet nohy (aneb nebuďme mrchy)

Čtenář jistě podotkne, aha, to tu už bylo, něco jako "musíme si pomáhat", vždyť to je velmi ušlechtilá myšlenka. Ale ne vždy v životě stojíme na té správné straně a tu a tam se nám také podaří pěkný podtrh...Tyto řádky patří především nám, ženám, dívkám, zkrátka všem, které spojuje toto "něžné" pohlaví. Slovo něžné uvádím záměrně v uvozovkách, protože jsme často pěknými mrchami a co víc, hlavně mezi sebou. Takový muž, ten uctívá odnepaměti svoji tlupu, partu kamarádů a jen málokdy udělá pořádný "podraz" na svého soukmenovce "silného " pohlaví". A pokud se to i stane, výjimka vždy potvrzuje pravidlo, je téměř exkomunikován, zrada se neomlouvá, vyřizuje se pěstmi a chlapsky. A co my, které ty pěsti většinou zatínáme jen 'v duchu' a 'pereme' se jiným způsobem, často i psychickým nátlakem na určitou osobu, intrikami a pomluvami? Nechci vyvolat dojem, že jsem zaujata proti ženství, jsem sama žena a jsem na to hrdá a vůbec proti ženám nebrojím, spíše naopak. Mám na mysli záchranu naší tlupy a zabránit sebezničení zevnitř.

Stává se totiž pomalu, ale jistě normou společenského chování jakési "přebírání" partnerů. Tak jak dříve fungovalo "právo silnějšího". Zejména u mužské části lidstva, tak nyní začíná platit "právo mladší a hezčí". Víc bych se zaobírala tím prvním platidlem, "právo mladší", je totiž neopakovatelné, mladé jsme jen jednou a nikdy se mládí nevrátí zpátky, zatím žádný elixír mládí nebyl, pokud vím, nalezen. Mužům se tato norma nesmírně líbí, oni se mají možnost jakoby vrátit zpět, vlastně jen tak na oko, protože v jádru jsou pořád stejní, starší a také stále unavenější a opotřebovanější, jen to za žádnou cenu nesmí dát najevo. Tady se osvědčuje pravidlo, jak popustíme uzdu, tak můžeme klusat. Pokud dovolíme, aby se to dělo bez následků, jen tak, protože to je normální, vždyť to vidíme u kamaráda, souseda, politika, herce, prostě kam se podíváš. V "tlupě" mužů se takovým "borcům" dostává pomyslného ocenění, "to musí být chlap", má mladší, hezčí atd ... a já chci taky; když oni, tak proč ne já.. A tak to jde stále dokolečka dokola po bludném kruhu, ze kterého jsou vyřazovány právě ti nejlepší jedinci, ženy, dlouholeté manželky mužů, matky jejich dětí, ženy, které byly na počátku jejich kariéry, celou dobu muže podporovaly a nyní, kdy by si zasloužili nějakou tu něhu, lásku, pocit sounáležitosti....jsou "out". Prostě byly vyřazeny jako nepotřebné, (nebo snad opotřebované?) zboží, harampádí, co zavazelo po léta v domácnosti. Svádíme to na nespolehlivé a nevěrné muže, na jejich touhu "rozsévat" (to je spíš výmluva jejich nespolehlivosti a vlastní neovladatelnosti), nebo snad rozmazlené? Bumerang zase míří k nám, ženám. Můžeme si za to prostě samy, jenomže to bohužel chápeme až příliš pozdě.

Vezměme si to pěkně od začátku. Zadaný muž středního věku, ke kterému mladá nezadaná slečna vzhlíží jako ke svatému obrázku, si nebude odpírat, co se mu přímo nabízí a je to téměř společenskou normou. Nechápe, že je to jistá past, nejenže nebude nikdy první, ale stěží i poslední, neboť jak známo s jídlem roste chuť. Proto se zamysleme nad sebou, chceme žít jenom jeden šťastný poločas? Užívat si jenom půlku, a co pak? Skřípat zuby, plánovat pomstu a ničit jenom sebe sama? V jedné písni se zpívá, "jaké si to uděláš, takové to máš" a je to pravda pravdoucí, co dovolíme mužům, to ať snášíme."

Se Dnem matek mě tedy napadá opět ta stejná myšlenka; ženám, maminkám jsme dlužni za mnohé, i když ony samy nic nežádají. Jen naši lásku a občas, alespoň jedenkrát ročně, kytičku od srdce.

Krásný Den matek Vám přeje

Mirka MyRaw